Venuše v náručí Slunce
Je tři čtvrtě na tři ráno. Budík
nemilosrdně přeruší spánek, ale ne jako obvykle. Dnes není tyranem,
který vyhání z teplého lůžka do práce, ale služebníkem, jenž zve k
neopakovatelnému zážitku.
Vstávám. Tiše odhrnu přikrývku a vykrádám se z pokoje. Vše ještě může být ztraceno - stačí obloha zakrytá oblačnou dekou jako včera. Opak je pravdou - vidím hvězdné nebe a pomalu světlající obzor. Vyhlédnu k severovýchodu, nespatřím-li povědomý stříbřitý jas nočních zářících oblaků - začíná krátké období, kdy lze tento úchvatný úkaz spatřit. Nic. Nevadí, některá z příštích nocí snad přinese příznivější obrazy... Zavírám okno a vidím, jak jedna hvězda, daleko jasnější, než všechny ostatní, neslyšně letí oblohou. Viděl jsem ji mnohokrát - na obloze nejde přehlédnout. Vesmírná stanice ISS. Dívám se, jak se vzdaluje a zvolna pohasíná v temnotě.
Je čas se obléci a vyrazit na cestu. Ještě narychlo snězený rohlík, jablko do kapsy, večer sbalený batoh na záda a zavírám dveře.
Venku se již opatrně ozývají první ptáci a je chladno - chladněji, než předchozí rána. Po prvních pár krocích zapínám bundu ke krku a vyrážím do kopce. Když se po chvíli ohlédnu, téměř mne oslní záře Měsíce; je dva dny po úplňku a kolem Měsíce je nádherná koróna nebo, jak se lidově říká, studánka. Světle modrý kruh s oranžovým okrajem - snad každý jej někdy viděl. Obloha stále něco nabízí a dnes je více než štědrá.
Stále šlapu do kopce liduprázdnou ulicí. Temná skla oken, v mnohých se odráží měsíční svit; jak se asi spí těm uvnitř?
Odbočím ke hřbitovu, spící město je téměř za mnou. Náhle je obloha opět marnivá - její temný plášť protne ohnivý šíp. Snad čtyři, pět vteřin září posel z hlubin vesmíru, než zcela pohasne na konci své cesty. Hlavou mi prolétne myšlenka, zda všechny tyto krásné obrazy připravilo nebe jako důstojný úvod tomu, co má teprve přijít...
Nechávám za sebou poslední domy na kraji města, cesta rázem mění charakter. Silnice končí a přechází v neudržovaný pás kamení a po předchozích deštích i bláta. Nicméně Měsíc září stále jasně a také den se již pomalu vkrádá mezi stromy podél cesty, takže je dobře vidět. Při východním horizontu se objevují známé barvy úsvitu. Po pár minutách vidím na vrchol kopce, kam směřuji, proti tmavě modré obloze se rýsuje silueta rozhledny. Opět mám pod nohama pevný povrch - cesta je náhle panelová. Jdu jistě, chladný čistý vzduch je poránu příjemnou vzpruhou. Ptáci již zpívají ze všech sil - jejich den je jiný, než náš. Delší a radostnější.
Jsem na místě. Zdolávám točité schodiště rozhledny, s každým schodem jsem zadýchanější. Když jsem nahoře, ihned sundávám batoh z ramen - záda pod ním jsou úplně mokrá. Je mi horko, ale vím, že po pár minutách se změní v nepříjemný vlhký chlad. Rozhlédnu se po krajině. Na jihozápadě modrá tma a zářící Měsíc, na východě panoráma kopců a stále více oranžový obzor.
Zvolna vytahuji z batohu vše nezbytné - fotoaparáty, stativy, objektivy. Po chvíli je vše sestaveno a já mám čas. Spoustu času - jen mého. Mohu dělat, co chci - nezazvoní telefon, nemusím do práce, na nákup. Prostě jsem. Poslouchám ptáky, sleduji barvy kolem sebe, cítím vítr na tváři a chlad po celém těle, vnímám vůně, vlhkost a atmosféru jitra. Luxus, který mi občas chybí. A přitom by někdy stačilo jen překonat lenost, pohodlnost. Zbytečná předsevzetí - znám se...
Krátce před pátou se v dálce mezi mraky proderou první sluneční paprsky. Moje chvíle. Stojím u aparátu, sílící vítr teď již nepříjemně chladí. Prsty mám ztuhlé, v kapse bundy nacházím tenké rukavice. Aspoň něco. Po pár minutách se část slunečního kotouče vyhoupne na mraky a ONA je tam. Ta, kvůli níž dnes nedospalo tolik lidí, ta, která se nám ukazovala tolik nedávných večerů v plné kráse, ta, kterou už nikdy takhle neuvidíme. Slunce a Venuše ve žhavém objetí.
S pokračujícím ránem se mění i krajina okolo. Západní obloha bledne, Měsíc se v ní ztrácí. Objevují se dlouhé stíny, svět dostává syté barvy. Po včerejším dešti je vše čisté, umyté, jako znovu narozené. Sluneční paprsky hřejí do tváře.
Asi po hodině se scéna mění, oba nebeští milenci se cudně halí do do oblačných závojů. Co se mne týká, přidává jim to na půvabu.Snad chtějí trochu soukromí, čas vymezený pro jejich setkání se povážlivě krátí. Oba jsou svobodní, mají pro sebe celý vesmír, ale mají-li se setkat, je to jako návštěva ve vězení. Krátká a s milióny očí okolo.
Blíží se loučení. Poslední dotek. Každý z nich jakoby přišel o kousek sebe sama. Pár okamžiků a... prázdno. Samota. Konec.
Ne navěky. Další objetí si užijí za 105 let. Jaké asi bude? Oni to jistě vědí. My se to nikdy nedozvíme...
Vstávám. Tiše odhrnu přikrývku a vykrádám se z pokoje. Vše ještě může být ztraceno - stačí obloha zakrytá oblačnou dekou jako včera. Opak je pravdou - vidím hvězdné nebe a pomalu světlající obzor. Vyhlédnu k severovýchodu, nespatřím-li povědomý stříbřitý jas nočních zářících oblaků - začíná krátké období, kdy lze tento úchvatný úkaz spatřit. Nic. Nevadí, některá z příštích nocí snad přinese příznivější obrazy... Zavírám okno a vidím, jak jedna hvězda, daleko jasnější, než všechny ostatní, neslyšně letí oblohou. Viděl jsem ji mnohokrát - na obloze nejde přehlédnout. Vesmírná stanice ISS. Dívám se, jak se vzdaluje a zvolna pohasíná v temnotě.
Je čas se obléci a vyrazit na cestu. Ještě narychlo snězený rohlík, jablko do kapsy, večer sbalený batoh na záda a zavírám dveře.
Venku se již opatrně ozývají první ptáci a je chladno - chladněji, než předchozí rána. Po prvních pár krocích zapínám bundu ke krku a vyrážím do kopce. Když se po chvíli ohlédnu, téměř mne oslní záře Měsíce; je dva dny po úplňku a kolem Měsíce je nádherná koróna nebo, jak se lidově říká, studánka. Světle modrý kruh s oranžovým okrajem - snad každý jej někdy viděl. Obloha stále něco nabízí a dnes je více než štědrá.
Stále šlapu do kopce liduprázdnou ulicí. Temná skla oken, v mnohých se odráží měsíční svit; jak se asi spí těm uvnitř?
Odbočím ke hřbitovu, spící město je téměř za mnou. Náhle je obloha opět marnivá - její temný plášť protne ohnivý šíp. Snad čtyři, pět vteřin září posel z hlubin vesmíru, než zcela pohasne na konci své cesty. Hlavou mi prolétne myšlenka, zda všechny tyto krásné obrazy připravilo nebe jako důstojný úvod tomu, co má teprve přijít...
Nechávám za sebou poslední domy na kraji města, cesta rázem mění charakter. Silnice končí a přechází v neudržovaný pás kamení a po předchozích deštích i bláta. Nicméně Měsíc září stále jasně a také den se již pomalu vkrádá mezi stromy podél cesty, takže je dobře vidět. Při východním horizontu se objevují známé barvy úsvitu. Po pár minutách vidím na vrchol kopce, kam směřuji, proti tmavě modré obloze se rýsuje silueta rozhledny. Opět mám pod nohama pevný povrch - cesta je náhle panelová. Jdu jistě, chladný čistý vzduch je poránu příjemnou vzpruhou. Ptáci již zpívají ze všech sil - jejich den je jiný, než náš. Delší a radostnější.
Jsem na místě. Zdolávám točité schodiště rozhledny, s každým schodem jsem zadýchanější. Když jsem nahoře, ihned sundávám batoh z ramen - záda pod ním jsou úplně mokrá. Je mi horko, ale vím, že po pár minutách se změní v nepříjemný vlhký chlad. Rozhlédnu se po krajině. Na jihozápadě modrá tma a zářící Měsíc, na východě panoráma kopců a stále více oranžový obzor.
Zvolna vytahuji z batohu vše nezbytné - fotoaparáty, stativy, objektivy. Po chvíli je vše sestaveno a já mám čas. Spoustu času - jen mého. Mohu dělat, co chci - nezazvoní telefon, nemusím do práce, na nákup. Prostě jsem. Poslouchám ptáky, sleduji barvy kolem sebe, cítím vítr na tváři a chlad po celém těle, vnímám vůně, vlhkost a atmosféru jitra. Luxus, který mi občas chybí. A přitom by někdy stačilo jen překonat lenost, pohodlnost. Zbytečná předsevzetí - znám se...
Krátce před pátou se v dálce mezi mraky proderou první sluneční paprsky. Moje chvíle. Stojím u aparátu, sílící vítr teď již nepříjemně chladí. Prsty mám ztuhlé, v kapse bundy nacházím tenké rukavice. Aspoň něco. Po pár minutách se část slunečního kotouče vyhoupne na mraky a ONA je tam. Ta, kvůli níž dnes nedospalo tolik lidí, ta, která se nám ukazovala tolik nedávných večerů v plné kráse, ta, kterou už nikdy takhle neuvidíme. Slunce a Venuše ve žhavém objetí.
S pokračujícím ránem se mění i krajina okolo. Západní obloha bledne, Měsíc se v ní ztrácí. Objevují se dlouhé stíny, svět dostává syté barvy. Po včerejším dešti je vše čisté, umyté, jako znovu narozené. Sluneční paprsky hřejí do tváře.
Asi po hodině se scéna mění, oba nebeští milenci se cudně halí do do oblačných závojů. Co se mne týká, přidává jim to na půvabu.Snad chtějí trochu soukromí, čas vymezený pro jejich setkání se povážlivě krátí. Oba jsou svobodní, mají pro sebe celý vesmír, ale mají-li se setkat, je to jako návštěva ve vězení. Krátká a s milióny očí okolo.
Blíží se loučení. Poslední dotek. Každý z nich jakoby přišel o kousek sebe sama. Pár okamžiků a... prázdno. Samota. Konec.
Ne navěky. Další objetí si užijí za 105 let. Jaké asi bude? Oni to jistě vědí. My se to nikdy nedozvíme...
6.6.2012
Komentáře
Okomentovat