Étienne fotografie

  Servi mne ze břehů a rozbij o skály. Má-li má duše mír anebo nemá-li jedno je. Spletená šňůrka dní trhá se. Po vláknech, po tónech, po tvářích, po kráse.

     Je tři čtvrtě na tři ráno. Budík nemilosrdně přeruší spánek, ale ne jako obvykle. Dnes není tyranem, který vyhání z teplého lůžka do práce, ale služebníkem, jenž zve k neopakovatelnému zážitku.      Vstávám. Tiše odhrnu přikrývku a vykrádám se z pokoje. Vše ještě může být ztraceno - stačí obloha zakrytá oblačnou dekou jako včera. Opak je pravdou  - vidím hvězdné nebe a pomalu světlající obzor. Vyhlédnu k severovýchodu, nespatřím-li povědomý stříbřitý jas nočních zářících oblaků - začíná krátké období, kdy lze tento úchvatný úkaz spatřit. Nic. Nevadí, některá z příštích nocí snad přinese příznivější obrazy... Zavírám okno a vidím, jak jedna hvězda, daleko jasnější, než všechny ostatní, neslyšně letí oblohou. Viděl jsem ji mnohokrát - na obloze nejde přehlédnout. Vesmírná stanice ISS. Dívám se, jak se vzdaluje a zvolna pohasíná v temnotě. Je čas se obléci a vyrazit na cestu. Ještě narychlo snězený rohlík, jablko do kapsy, večer sbalený batoh na záda a zavírám dveře.   

Před dvěma lety jsem s dětmi při procházce navštívil zvláštní kout kousek od domu. Dodnes přemýšlím, jestli jsem je tehdy vtáhl do svého světa nebo na pár chvil vstoupil do toho jejich...