Je tři čtvrtě na tři ráno. Budík nemilosrdně přeruší spánek, ale ne jako obvykle. Dnes není tyranem, který vyhání z teplého lůžka do práce, ale služebníkem, jenž zve k neopakovatelnému zážitku. Vstávám. Tiše odhrnu přikrývku a vykrádám se z pokoje. Vše ještě může být ztraceno - stačí obloha zakrytá oblačnou dekou jako včera. Opak je pravdou - vidím hvězdné nebe a pomalu světlající obzor. Vyhlédnu k severovýchodu, nespatřím-li povědomý stříbřitý jas nočních zářících oblaků - začíná krátké období, kdy lze tento úchvatný úkaz spatřit. Nic. Nevadí, některá z příštích nocí snad přinese příznivější obrazy... Zavírám okno a vidím, jak jedna hvězda, daleko jasnější, než všechny ostatní, neslyšně letí oblohou. Viděl jsem ji mnohokrát - na obloze nejde přehlédnout. Vesmírná stanice ISS. Dívám se, jak se vzdaluje a zvolna pohasíná v temnotě. Je čas se obléci a vyrazit na cestu. Ještě narychlo snězený rohlík, jablko do kapsy, večer sbalený batoh na záda a zavírám dveře.
