Étienne fotografie

Poesie deštivého dne. Dne, kdy fotografie byla  tak snadná...          

Lampa, stěna, fotoaparát a ...... světlo. 

        Po noci den. Po písni ticho.          Za větou tečka zůstane.          Po smrti tělo přikryté cíchou         a jméno, které neznáme.          Stín zvolna mizí mezi svými,         pláč, který nikdo neslyší.          Sedím nad hřeby Kristovými.          Je ticho. Ze všech nejtišší.

                                                                                                                        Příroda zmizelá v podivném bezčasí.                                                         Slova jen sama uléhají na rty.                                                         Odcházím hluboko do sebe. Proč asi?                                                          Obrazy bez dechu rámuji do  pasparty.                                                          Kolkolem setřelá iluze krajiny.                                                         Stávám se příběhem se zatajeným dějem.                                                         Prolétnou kameny hozené bez viny.                                                         Tiše si rozprávím se Svatým Metodějem...                                                                      

                                                                                          Potisící a stále nově Se dívám na smrt z jejích bran Jsem mince v dlani Charónově Jsem vyražen a vytepán Jen ležím, oči vzhůru k nebi Nepřítomné a upřené V nich vykřičníky jako hřeby Křičí Ne, Bože, ještě ne                                                                                           

Najít si sen, co jednou se Ti splní Potkat se tam, kde nikdo jiný není...